Sicilie 6

Čas plynul v Šárce, jako kdekoliv jinde…Šárka byla i mladá letuška - spasitelka, což Gatti podvědomě vnímal coby peprnou shodou okolností – tedy jak říkají na jihu Itálie accordo pepercino. Náš běženec v ten čas automatiky fungoval v „sobeckém“ režimu přežít. Ostatní věci nebyly podstatné a mohly mít význam bonusu či zajímavosti. Byteček s Divoké Šárce i Šárku samotnou s neodolatelným úsměvem považoval za přechodnou základnu. Dlouhé sprchy, kvalitní muzika, intenzivní práce na internetu, orientální kuchyně snaživé hostitelky, vcelku kvalitní sex s nepředstíraným ostychem, kdy vždy během roztomilé předehry (la ouvertura bellisima) celkem spolehlivě „ztratila hlavu“ a pod prapory vášně ještě spolehlivěji provětrala profesionálně potlačovanou přirozenost zdravého mládí. Po sexu, ještě s otevřenými vrátky „ohrady“ se občas svěřovala se svými pocity během letů do jižní Evropy a severní Afriky. „V každém kině (tak říkala pasažérům v letadle) se po každé (by the every fuckin´ movie) najde chlápek, který mě dostane. A já kolem něj pochoduju, usmívám se na všechny strany a musim uhlídat, abych se na něj neusmála o blbej (opět fuckin´) milimetr víc… Problém je trochu v tom, že takoví hoši mě vnímají jen jako sympatickou servírku. A týpci, který mi jsou u zadku, se mě občas snaží balit. To je život…“ I sám Gatti musel přiznat, že s tím má občas problém, když zamíří příliš vysoko (tropo alto). O to více to pak ale pálí a pak má dojem, že on i jeho penis se mění v dobře uzrálou šarlatovou papriku (pepercino). „No a u tebe, Enzo, si to prostě sedlo“, usmála se skoro provinile. Come simplice… How easy. Jak jednoduché.

Gatti zůstával v chladnokrevném, modu obojživelníka a postupně se vzpamatovával z šoku. Během psychického vypětí fungoval na 110 % - homeopatický stav Argentum nitricum (maximální výkon pod tlakem, v krizi). Nyní zajištěn, jako nějaký krokodýl hluboko pod břehem široké řeky v džungli, mohl srovnávat myšlenky, rozhlížet se a chystat další plány. Vychutnával si náhlé zvolnění času a ostře si uvědomoval, jak může chronos rozličně plynout. - nejen na operačním sále. Teď, jako by se jeho proud zastavil, což uprchlík právě potřeboval. Napsal si na papír několik bodů. První byl jednoduchý a logický. DOVE! Kam!

V závorce měl ještě připsáno: Qui? Tady? Milá (polodivoká) hostitelka Šárka Italovo rozpoložení vnímala a citlivě, se značnou dávkou emoční inteligence, přijala statut „open end“ – v angličtině i myslela, neboť v práci a teď i doma komunikovala anglicky. Po cca týdnu funkčního soužití napsala své dobré kámošce, kolegyni z Air France, bydlící v obdobné Divoké Šárce u Orly, stručnou vcelku vtipnou sms: Got Italiano bello live in the kitchen + bed too, too, toooo! Nazrzlá Gill ze severoirského Belfastu měla stejně spiklenecké i sexuální spády jako „Sar“, jak říkala Šárce. Více než rok „ubytovávala“ kudrnatého snědého mladíka, baristu na Orly inl. airport. Důvěrně (pouze Sar) o něm psala jako o „My mar-mar-mar“. Jeho matka žila v Marseille a otec pocházel z Marrakeche v Maroku. A – mezi námi, děvčaty, trochu i (stejně jako nyní Šárka) naznačovala jeho vlastnost ji běžně 3x za sebou uspokojit. Jako správná introška (homeopatické Natrium muriaticum nebo-li sůl kuchyňská, člověk nastavený na jeden silný vztah) se nesvěřila s detaily. Ostatně Gatti si to vyloženě nepřál – pochopitelně. Snad instinktivně si vybral tento typ ženy, jež umí mlčet… což činí z vlastní vůle. Ostatně – čas od času se ty dvě na nějakém evropském letišti potkaly a pak si nad kafíčkem důkladně podebatovaly… Kdysi se jim dokonce přihodívaly takové věci, že se například během studií vzájemně

hadce vyholily a vyrazily do irského pubu, vracejíce se pozdě v noci každá se svým úlovkem – tu a tam společným.

Co Italiano bello vlastně dělal a co si přál? Jednak se prostřednictvím mobilu (změnil číslo) a mailové korespo (změnil mailovou adresu – tutto gambiato) opakovaně ujistil, že jeho příbuzní tam dole jsou v pořádku. A také, že ho italská policie neřeší. Ostatně něco pro to díky dostatečně vysokým známostem udělal… Dalo se tedy předpokládat, že díky mlčenlivosti (a patrně také díky dostatečným částkám Euro) ani policie ani mafie neví o tom, že opustil Itálii. Měl tedy dostatečný klid i čas pro další plány.

Celkem brzy se v Praze rozkoukal a přes jisté majitele italských tratorií a pizzerií dostal „contacti intimi“. Zjistil také velmi důležitou okolnost. A to, že Cosa nostra v Česku disponuje minimální aktivitou, což předpokládal, vzhledem k vlivu konkurenční N´dranghetty. Ale i ta se po rozdělení Československa, orientovala více na Slovensko, zatímco v České republice v podsvětí postupně převzaly vliv mafie ruskojazyčné. Těm byl nějaký italský chirurg s vroubkem u sicilské mafie ukradený. Naopak, po návštěvě jisté Gruzínské restaurace s jistými zárukami od místních Italů, dostalo se mu diskrétního a rychlého vyřízení jistých dokumentů a razítek. Nad tyto „pracovní“ povinnosti, stačil se čile rozhlížet po historické Praze jako pravý turista. Brzy se zorientoval, kde se dají nakoupit relativně kvalitní potraviny a kde je možno se relativně dobře napapat. Slovo „relativní“ má své opodstatnění – když ho v jedné větě čteme dvakrát. Zde je nutno učinit malou praktickou odbočku zpět na apeninský poloostrov.

Tam po staletí funguje pravidlo, které nám zde tuze chybí. VŠE NEJLEPŠÍ PRO SEBE! Platí to v rámci Itálie, v rámci regionu či kraje, tedy paese. Platí to v rámci měst i dokonce i jednotlivých vesnic… La citta nostra é a piu fantastica… viccino nostro é nomero uno… v uzeninkách, v sýrech, ve vínu, v oleji, v těstovinách, ve sladkostech, v různých specialitách. ZDE žijí ti nejlepší lidé! Každý, kdo zná poloostrov ve tvaru kozačky, dobře ví, že čím jižněji tím si lze pochutnati lépe. Výjimku snad tvoří jen Neapol, kde je vše totální. Včetně hadrů, jak každá žena ví. To si hluboko v duši přiznávají i samotní taliáni, i když to samozřejmě nikdy nepřiznají a při vyslovení Napoli okamžitě letí paže vzhůru a odmítavě kroutí hlavami. Takto prakticky reagují na vše cizí, byť je pár kilometrů vzdáleného. Pokud jde o jiné země, tak to už se přímo hroutí na zem v předstíraných mdlobách a znechucení. Francie? No, to nemyslíte vážně! Strašný vína. Neumějí ani sýry, uzeniny už vůbec ne. Kafe? Neví, co to je. Atd. Výsledkem v praxi je to, že ty nejlepší a nejvymazlenější produkty si nechávají pro sebe. Ty další případně posílají do jiných částí země. To, co je u nás v delikatesních drahých italských obchůdcích, jsou pochutiny třetí kategorie. To je holá realita. Výraz relativně dobře nakoupit nebo se najíst má tedy své jasné důvody.

Dr. Gatti ale v Praze nechyběly jen sladká sicilská rajčátka, sicilské měkoučké provoněné salámky, místní oliváč a další lahůdky. Chyběl mu skalpel! Utvořil si profesní plán. 1. Naučit se obstojně česky. 2. vzít brigádu jako zřízenec v menší nemocnici- a poznat tak zdravotní systém z gruntu. Měl spadeno na jednu poblíž italské ambasády na úpatí nevyslovitelného kopce s fešačkou napodobeninou Eiffelovky. 3. složit nostrifikační lékařskou zkoušku v češtině. 4. Podstoupit stáž na fakultní chirurgické klinice. Zapojit se do služeb první pomoci – a při té příležitosti i podrobněji poznat vnitřní Prahu. Seznámit se s prostředím, lidmi a zvyklostmi. 5. Prokázat Lékařské komoře, kdo je a ucházet se o místo vedoucího chirurga v podoboru mikrochirurgie. 6. Jako bonus: Konečně se oženit. Některé místní ženy jej energeticky velmi zaujaly a přijal myšlenku, že by tu mohl být (nejen relativně, ale i

zcela reálně) spokojený. Ze začátku zvažoval na základě internetových informací o Singapuru, o Istanbulu spojujícího Evropu s Asií, Orient s křesťanskou tradicí, sudoval dokonce i podmínky v bohaté, rychle a moderně se rozvíjející kazašské Astaně. Nakonec jej očarovala Praha. Ostatně jako mnoho velkých duší dávno před ním. Přes to, že momentálně přebýval v panelákovém bytečku na šestce a denně poslouchal a někdy i čuchal, co se děje u sousedů nad ním, pod ním i kolem… s holčinou, co pořád někde poletovala a doma se ohřála nějakých 12 dnů v měsíci. Přes to si odpověděl na základní otázku: Si, qui!

Rád se procházel Divokou Šárkou a snažil se komunikovat s místními lidmi i výletníky ze samotné Prahy. Mezi impozantními kamennými útvary pociťoval příjemné spříznění se sicilským skalnatým pobřežím. Zdálo se mu, že si našel druhý domov. Dostatečně bezpečný, dostatečně civilizovaný a navíc se i v tomto směru řídil spíše pocitem a respektoval fakt, že se na tomto místě ocitl vcelku spontánně. Rozumné důvody jeho rozhodnutí mohly pouze stvrzovat. Uvědomoval si snad každou minutou, že se stal zázrak. Že si tady může svobodně vykračovat po Ponte di Carlo a zabezpečen po všech stránkách může pokračovat v zázraku života, kdy člověk nikdy nemůže vědět, co mu přinese…

Zde, carissimi mei, ponecháme Enza svému osudu a v dílu dalším se seznámíme s druhou postavou našeho roztomilého dramatu.

Tomáš Lebenhart