Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
poradna.gif
archiv.gif
lll1.gif
fotovideo.gif
hudební.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808
tomas@lebenhart.cz
 

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4064 | 88%)
Ne (283 | 6%)

Napřed mi slibte jednu maličkost, prosím. Co se teď dozvíte, nikde zbytečně nerozšiřujte, hlavně, ne na Poděbradsku, probůh…

Dnes 11. 11. (shodou okolností v 11:11) dorazil jsem do Starých Hradů, kde se vyskytuji jednou měsíčně, coby potulný homeopat. Pan Sluka s paní mají zvíře, jež vypadá skoro jako nějaký vzdálený příbuzný tygra bengálského a jmenuje se Matěj. Už se známe od vidění. On má soudruh celkem přísný režim, na který pan Sluka dohlíží, neboť… no známe to. Paní by ho mohla i trochu rozmazlovat… Pobíhá volně krajinou a vracívá se k večeru či ránu znaven, vyhladovělý, občas s nějakými válečnými šrámy. Bivakuje v krabici u dveří. Režim spočívá v tom, že to je jeho teritoriátko, co se domu týká. Pak má k dispozici už jen ten širý svět. Tedy to Poděbradsko, dejme tomu, maximálně snad Kolínsko případně Jičínsko (podle toho odkud vítr přináší ty kočičí molekuly)…

I stalo se, že majitelé domu i Matěje odjeli do našeho hlavního města, do Lucerny, na koncert. Ponechali nás – tedy Matěje a mně, oba zabezpečeni dobrým žrádlem, sami sobě a před večerem odjeli. Já už měl pro ten den odpracováno. Dal jsem sprchu a sedl si do příjemného obýváku. Tygr si ostražitě vyšlápl z boxu a popošel ke mně. Podívali jsme se na sebe – dva kocouři, ponechaní v opuštěném domě – a v dlouhé vteřině bylo vše jasné. Vojenský režim padl hned po té. Dříve nežli junta stačila vytasit z kožených pouzder zrezivělé revolvery, dav svobodně s hurónským řevem a lahvičkami chlastu v rukách, vyběhl do ulic… Rybám trvalo milióny a milióny let, že vytáhly prdel na souš, my dva zvládli evoluční skok v řádech sekund.

Obdivoval jsem naprostou přirozenost procesu. Léta budovaný řád se před mýma očima zhroutil jak domeček z karet. S naprostou až aristokratickou samozřejmostí se Mates začal v domě pohybovat. Já ho fakt nijak neponoukal. To odstartoval ten okamih, jak jsme se na sebe podívali. Jako by to bylo už někde dávno tajně domluvený. Takže já do pracovny k počítači, on s nenucenou elegancí se zdviženým ocasem za mnou. Sedl si pod stůl a předl. Je při tom docela možné, že na tomto fleku v životě nebyl. Pak koupelna, pak kuchyň, pak zas ten obývák… No, cítil jsem se všelijak…jako kdysi jako medik, praktikující na dětské klinice, ponechán se zápisníkem v pokojíčku malých dětí, jenž počal je z pilnosti učiti sprostým slovům… Předškoláčci se slova jako blbec nebo kravina, naučí okamžitě a rádi, to mi věřte. Prosím vás, naléhavě, nikde to ale nevykládejte, zejména ne v Motole a okolí. Čili na Motolsku.

Zpět však do obýváku na Poděbradsku. Zatímco Slukovi mířili oděni do společenského šatu ku Praze, sedmikilový Matějíček se usadil na pohovce (asi na ní rovněž v životě zadek - pardon prdel, nesložil), a sledoval se mnou film Pokání. Napřed se mi zcela nenuceně a neslyšně ocitl na klíně, kde intenzivně předl – no, spíše hrčel jako zrezivělý ventilátor zchátralého pivovaru někde na Poděbradsku či maximálně Nymburku. Pak náhle jako by vystřelen ocelovými péry, přesunul se k mým nataženým nohám a zaujal pozici sfingy pruhovaným čelem ke mně a několik minut hleděl přivřenýma očima do očí mých. Musím přiznat, že jsem to byl já, který první uhnul očima před pronikajícím smaragdovým pohledem. Přesunul jsem zrak k TV NOVA CINEMA, kde probíhalo rovněž drama…

Občas jsem měl srandovní potřebu k Matějovi promluvit. Rozhodl jsem se pro češtinu, kterou patrně ovládal nejlépe. Tak jsem mu například řekl: „No jo, ty kluku“ nebo „Matěji, ty potvoro“ a podobný bláboly… On jen přivíral oči, až vytuhnul, aniž mohutnou hlavu sklonil. Když nastala reklamní pauza: Zdvihl jsem prst, což on okamžitě registroval a pootevřel oči. Opět chlapský pohled face to face. „Konec, kamaráde…“ Zatvářil se vážně až osudově, avšak inteligentně povstal, spratkovsky se protáhl, předlouze zívl a do maxima rozevřel tlamičku plnou tesáčků. Při tom ze mne zelený zrak nespustil. Docela hustý… Pak jsme se, jak na povel zdvihli a vykročili ke dveřím. Vyskočil do větrné noci a okamžitě splynul se tmou…

Druhý den před snídaní jsem jej zastihl již v jeho papírovém teritoriu. Choval se jako by se během mé služby nic zvláštního nestalo… IQ kolem stovky, řekl bych. „Čau, Matěj“, řekl jsem mu – a on ani neodpověděl…

PS: Nenechávejte mne o samotě s kocoury – není to bezpečné. Hlavně ne, pokud jste kočky…

 

Tomáš Lebenhart

stažený soubor (1).jpg
Obrázek týdne
PA085923.JPG
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one