Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
poradna.gif
archiv.gif
lll1.gif
fotovideo.gif
hudební.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808
tomas@lebenhart.cz
 

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4171 | 88%)
Ne (287 | 6%)

Phi Phi

 
   Ne, nesvolávám slípky. Tak se jmenují dva malé ostrovy v Andamanském moři. Čteme to opravdu pi pi – thajský jazyk je mi příjemný (jakož i jeho mluvčí). Kdysi jsem ve svých „jaguářích“ létech tyto exotické ostrůvky navštívil. Dnes na tento námořní výlet mohu zavzpomínat z pozice postaršího vesnického kocoura… Proč se ale takto rozšiřuji…? Zažil jsem tam to, o čem občas vyprávím či píši. Zdvihněte kotvy a vyplujte. Opusťte jistoty a plujte vstříc obzoru. i když nevíte, co tam na vás čeká… Svoboda!
   Moje velká loď tehdy po dlouhé cestě rozbouřenými smaragdovými vlnami bezpečně zakotvila na jednom z ostrůvků jménem – Phi Phi Don. Vybavuji, že ta lodní společnost se jmenovala Tiger Ferry. Podstatné je, co mi tygří výlet uchystal. Kapitán sestoupil do podpalubí a osobně nás pomocí megafonu informoval, že přesně za tři hodiny loď odplouvá zpět. Tvářil se velmi přátelsky, bronzový obličej plný vrásek od věčného úsměvu. Nic méně jeho oči se nijak neusmívaly a sdělení bylo vzhledem k vzdálenostem od jakékoliv pevniny jasné jako razítko v pase.
   Naprostá většina z asi 200 spolucestujících byli Číňani. Více než polovina z nich měla světle modré teplákové soupravy – někteří dokonce tmavomodré… Vytvářeli během plavby širým neklidným mořem atmosféru uklidňujícího řádu. Měli sebou (samozřejmě) průvodce, staršího vysokého muže s bílou kozí bradkou s i na čínské poměry, velmi žlutou pokožkou a velmi šikmýma očima. Skoro by se zdálo, že je měl většinu času zavřené, ale zpod vrásčitých štěrbin prosvítal velmi laskavý a jiskřivý pohled.  S velikým mikrofonem v ruce vyprávěl svým svěřencům o Thajsku, o zátoce Phang nga, o Andamanském moři, o místní geografii, obyvatelích, zvycích, jídle i o některých nebezpečenstvích, jež mohou nepozorného turistu potkati… Ocenil jsem lodní společnost, že poskytovala překlad do angličtiny – pro hrstku (asi dvaceti) nečínských turistů, většinou z USA, včetně mé osoby.
   Když se loď blížila k přístavu, tichým, konejšivým hlasem, kde bylo samé š š š, nabádal, pokyvuje úzkou hlavou: „Až se vrátíte na naši loď, každý se několikrát přesvědčte, že je tu s vámi vaše manželka, váš manžel, vaše milované děti, milovaní rodiče, strýc, teta, váš soused…“ Fakt, takto hovořil. Upřímně, takováto starostlivost mi tehdy připadala poněkud komická a v duchu jsem se dobře bavil. Samozřejmě, jsem nemohl tušit, že během necelých čtyř hodin, tuto mentální polohu 100% přehodnotím… jakožto i radostné cesty do neznáma.
   Jakmile byl spuštěn můstek spojující bělostnou Ferry s maličkou (ale přeci jenom) pevninou, my, běloši natlačeni v popředí jsme se nedočkavě s nadšením columbovců vyhrnuli na ostrov, s lehce předsunutými hlavami, těžce připomínající běžící pštrosy kiwi. Zatímco za námi v naprostém klidu, spořádaně, dávajíce si vzájemně přednost, vypochodovali občané Čínské lidové republiky.
   Co vlastně kousíček oné turisticky profláknuté pevninky nabízel? Mimo kalendářních, kýčovitých a naprosto okouzlujících pláží s bílým pískem – a (už tenkrát) mraky plastů v přilehlých křovinách, mnoho restaurací, barů a obchůdků. Po cestě všem vyhládlo (na lodi nebyl bufet) a tak americko-evropský průzkumný oddíl pěchoty s Canony a Nikony kolem krku pádil do první restaurace. Když dorazil čínský záložní prapor, již jsme ve svých pozicích u stolků, vyzbrojeni bambusovými hůlkami, mohli sledovat, jak addidasový regiment pomalu, ale jistě začíná ovládat vzdálenější pohostinství. Po pálivém jídle se lidé počali uvolňovat a poněkud rozvážněji si prohlížet obchody a přírodu. Cvak, cvak, cvak… Pak do plavek a do vln. Pak zase šup na drink, pak ještě do obchůdku s kořením, s pohledy… Ještě si rychle vyfotit místní dětičky… ještě WC, kde je nějaké WC? No to počká na loď… (ve skutečnosti bylo prakticky všude, jak na souši, tak aj v moři Andamanském…)
   Do přístavu jsem přilítnul cca pět minut před zdvižením kotev. Vletim na loď. Tam Číňani – ku podivu v počtu nevelikém. Nic se neděje, El Capitano má asi pochopení nebo možná usnul… V pohodě sleduju, jak stejná bělostná loď Tiger Ferry, která kotvila hned vedle, majestátně opouští molo a nabírá směr širé moře a míří k obzoru. Motory postupně zvyšují obrátky a za strmou zádí se čeří voda. Pak mi to došlo. Kde jsou ty moji běloši? Kde je ta žlutá kozí brada? Kde pobíhají ty modré soupravy? Proč stojíme, zatímco jiná loď odplouvá?! Ty krááááso! Jsem na JINÉ lodi! Brrrr, brrrr, zatroubila na pozdrav MOJE loď.
   Začal jsem lítat po palubě. Všichni měli dost času, jelikož tato (na vlas stejná loď) vyplouvala za hodinu. Přítomná skupina Číňanů měla to společné, že nerozuměli anglicky, měli většinou bílé tepláky a navíc šusťákové a personál měl to společné, že se nikde nevyskytoval. Jsem v prdeli, blesklo mi hlavou. Malinkatý ostrovní ráj se mžikem změnil v děsivé místo. A TOLIK nekonečných mořských plání vůkol…! Prolítl jsem několikrát horní a dolní paluby – a pak jsem se omráčen událostmi posadil na lehátko na přídi. Klid, vole, říkám si. Někam poplujeme. Robinsonáda nebude. Co ale BUDE, to jsem v tu chvíli nevěděl. No a to už se konečně dostávám k meritu věci – zdvihnout kotvy a plout…s nadšením do neznáma… ble, ble, ble… Tenkrát jsem na to prostě neměl. Na Phi Phi Don jsem připlul z velkého ostrova Phuket. Rád bych se tam zase vrátil. Mchd, na tomto thajském ostrově jsem měl tu rozkošnou (a pitomou) čest pochovat si asi desetikilové tygří kotě – a ještě se s ním nechat vyfotit svým foťákem Asahi Pentax. Hlavně, ať to jede do Thajska, šilhám k zamračenému nebi. Tato plavební společnost také dělá Nedalekou Malajsii – a tam prej řádí Sandokan. A představa, že běhám v Kuala Lumpuru po československém konzulátu bez víza do Malajsie, nebyla mi právě příjemná.
   Tu přichází starší pár, pán má bílé podkolenky, dáma sukni na zem – ač dobře opálení, tak běloši! „Kam jedeme“, ptám se jak idiot. Nerozuměli anglicky. Němci. „Wohin reisen wir?“, opakuji debilní dotaz v němčině. Taky mi napřed moc nerozuměli a posléze mi s jistými rozpaky sdělili, že zpět na Phuket. „Viel dank!“, zařval jsem radostně a zalezl jak krysa do podpalubí. Ať žije jistota! Uf!
 
                                                                                                                            Tomáš Lebenhart
Obrázek týdne
P3296115.JPG
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one