
Ještě během dopolední ordinace, kolem jedenácté, rozmlouval jsem se svou klientkou o jejích malých chlapečcích. Chodí s nimi ke mně s jistými poruchami a jsou to dvojčata. V těchto případech zpravidla děti mají stejné či podobné problémy a homeopatické léčba (symptomatická i konstituční) je jak přes kopírák. Ne tak v tomto případě. Zatímco jednomu chlapci sedí a pomáhá Lycopodium, u druhého ani náznakem. Kroutím šedivou hlavou a opakuji mamince: „To sem blázen…jak je to možné?“ A ona mi prozradila pozoruhodnou okolnost: Každý byl počat s jiným mužem. A je mezi nimi rozdíl 12 dní.“ Ocenil jsem tuto informaci a věcnou upřímnost. A tak jsem se po 36 letech lékařské praxe dozvěděl, že u člověka (a krys) je tento fenomén velmi vzácný, leč možný. Porod byl samozřejmě hromadným příchodem na svět…
Po půl dvanácté spěchám Vídeňskou ulicí do centra (down town, jak říkaj v USAJ ), i když vlastně do mírného kopečka – tedy vzhůru dólu, jak říkám já. Proti mně jede známá klatovská postava… Holá věta postava jede, připadá mi celkem úsměvná… starší pán v kovbojském obleku včetně koženého Stetsona na hlavě, sedí na pojízdném křesle (po úraze páteře) a na něm posedávají tři pejsci, různých menších ras. Pán jede na plný plyn a psíci sedí ani se nehnou, jen jim při drcnutí přes obrubníky povlávají netopýří uši. Mašíruju přes náves do Vlaštovky, kde se sedí venku, v átriu s takřka wimbledonským pažitem, zavěšenými květináči a kočičí rodinkou… Usedl jsem k jedné známé a ta mi mezi řečí ukazuje displej mobilu, kde je vyfocena s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým v šatničce Semafóru… A prozradila mi, že pan Suchý je rodák z Klatov, což jsem opět nevěděl… a tak jsem ho celý život obdivoval. Už od těch šedesátých. Miloval jsem jeho poetiku – velice laskavou, inteligentní a při tom lehce rozpustilou… barva jeho hlasu mi lahodila… a on to Klatovák. Dnes, v 85 letech ve svém divadle dvě hodiny hraje jak z partesu a pořád tvoří a pořád je vtipnej a hravej. Můj člověk… 25. srpna bude mít v Klatovech besedu… budu tam a tohle mu řeknu přímo do obličeje… jak ho mám rád.
Taky se mi paní z ničeho nic svěřila jak jí libeček na zahrádce doslova přerost přes hlavu a hned to dokumentovala nataženou rukou s mobilem… a to nekouká na tyhle legrační stránky, kde je skoro ta samá fotka v Zajímavostech –ovšem z Kolína…
A tu přichází na scénu moje milá paní asistentka se svou sestrou, taky zdravotní sestrou…obě sestry jsou sestry… já Ilonce vlastně utek, páč jsem měl hlad jak dva vlci a ona musela sedět v ordinaci do dvanácti…a já už chtěl do ulic… do toho našeho Karibiku s těma kavárnama a hezkejma ženskejma… to by ze mě asi pan Suchý měl radost…jak jsem utek svý sestřičce jak malej kluk… a tak jak nás sestry míjej s talíři v rukou, říkám jim stále opakovanou hlášku: „ A není vás nějak málo?“
No a pak jsem zase zdrhnul, na poštu a pak znova na náves a kochal se věžema a poslouchal skřehotání klatovskejch kavek… a jak se štrachám kolem brány u Černé věže, slyším hru na klavír… jak se line z historikého průchodu na rynk… radnice postavila pod věž pijáno a tam si za něj statečně sedaj lidi různého věku a hrajou… jak kdysi říkal pan Šlitr: „ Miluju Rudolfínum. Choděj tam fajnový lidi a dycky tam maj dobře naladěný piáno.“ A u piána seděla sličná blondýnka, teprv asi dvanáctiletá a hrála McCaretneyho… rovný zádíčka – pardon, vlastně už záda… vzácný jev u naší mládeže.. a jela Lady Madona – a hluboké rychlé tóny rezonovaly podchodem a pronikaly se na skvér jako vzdálené hřmění přicházející bouřky včera… Sir Paul by z ní měl patrně asi taky radost… Seknul jsem sebou na chvíli na lavičku, vyfotil hodiny na věži a rozmýšlel, jakou si dám za rohem kávu… Pak jsem slyšel z průchodu Let It Be, tak jsem to nechal na paní kavárnici…
Po jedné vcházím do ordinace, kde jsem zastihl v družném rozhovoru Ilonku, její sestru a sestřičku od vedle… „Vida“, říkám. „No, konečně… pan Čechov by z vás měl jistě radost…“
Pouhé dvě hodiny a tolik zážitků – a to jsem si ještě něco malinko nechal pro sebe…
Tomáš Lebenhart, 7.6. 16