Od jedenácti do jedné

Chválím dnešní zářivý, blíženecký den s modrým nebem a snad padesáti odstíny zeleně… Nežli odbila na klatovské věži jedna, dostalo se mi zajímavých informací. Byly vlastně nahuštěny do pouhých dvou hodin, tedy jednoho divadelního představení. Mimochodem, to znáte? Jde chlapík po ulici a nese klacek, na kterém má vtipně pověšený hodinky. Míjí ho jinej a hned se vtipně ptá: „Kolik je hodin, pane?“ A ten ho majzne tím klackem po hlavě a oznámí: „Právě udeřila jedna.“ Takže popořadě:

Ještě během dopolední ordinace, kolem jedenácté, rozmlouval jsem se svou klientkou o jejích malých chlapečcích. Chodí s nimi ke mně s jistými poruchami a jsou to dvojčata. V těchto případech zpravidla děti mají stejné či podobné problémy a homeopatické léčba (symptomatická i konstituční) je jak přes kopírák. Ne tak v tomto případě. Zatímco jednomu chlapci sedí a pomáhá Lycopodium, u druhého ani náznakem. Kroutím šedivou hlavou a opakuji mamince: „To sem blázen…jak je to možné?“ A ona mi prozradila pozoruhodnou okolnost: Každý byl počat s jiným mužem. A je mezi nimi rozdíl 12 dní.“ Ocenil jsem tuto informaci a věcnou upřímnost. A tak jsem se po 36 letech lékařské praxe dozvěděl, že u člověka (a krys) je tento fenomén velmi vzácný, leč možný. Porod byl samozřejmě hromadným příchodem na svět…

Po půl dvanácté spěchám Vídeňskou ulicí do centra (down town, jak říkaj v USAJ ), i když vlastně do mírného kopečka – tedy vzhůru dólu, jak říkám já. Proti mně jede známá klatovská postava… Holá věta postava jede, připadá mi celkem úsměvná… starší pán v kovbojském obleku včetně koženého Stetsona na hlavě, sedí na pojízdném křesle (po úraze páteře) a na něm posedávají tři pejsci, různých menších ras. Pán jede na plný plyn a psíci sedí ani se nehnou, jen jim při drcnutí přes obrubníky povlávají netopýří uši. Mašíruju přes náves do Vlaštovky, kde se sedí venku, v átriu s takřka wimbledonským pažitem, zavěšenými květináči a kočičí rodinkou… Usedl jsem k jedné známé a ta mi mezi řečí ukazuje displej mobilu, kde je vyfocena s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým v šatničce Semafóru… A prozradila mi, že pan Suchý je rodák z Klatov, což jsem opět nevěděl… a tak jsem ho celý život obdivoval. Už od těch šedesátých. Miloval jsem jeho poetiku – velice laskavou, inteligentní a při tom lehce rozpustilou… barva jeho hlasu mi lahodila… a on to Klatovák. Dnes, v 85 letech ve svém divadle dvě hodiny hraje jak z partesu a pořád tvoří a pořád je vtipnej a hravej. Můj člověk… 25. srpna bude mít v Klatovech besedu… budu tam a tohle mu řeknu přímo do obličeje… jak ho mám rád.

Taky se mi paní z ničeho nic svěřila jak jí libeček na zahrádce doslova přerost přes hlavu a hned to dokumentovala nataženou rukou s mobilem… a to nekouká na tyhle legrační stránky, kde je skoro ta samá fotka v Zajímavostech –ovšem z Kolína…

A tu přichází na scénu moje milá paní asistentka se svou sestrou, taky zdravotní sestrou…obě sestry jsou sestry… já Ilonce vlastně utek, páč jsem měl hlad jak dva vlci a ona musela sedět v ordinaci do dvanácti…a já už chtěl do ulic… do toho našeho Karibiku s těma kavárnama a hezkejma ženskejma… to by ze mě asi pan Suchý měl radost…jak jsem utek svý sestřičce jak malej kluk… a tak jak nás sestry míjej s talíři v rukou, říkám jim stále opakovanou hlášku: „ A není vás nějak málo?“

No a pak jsem zase zdrhnul, na poštu a pak znova na náves a kochal se věžema a poslouchal skřehotání klatovskejch kavek… a jak se štrachám kolem brány u Černé věže, slyším hru na klavír… jak se line z historikého průchodu na rynk… radnice postavila pod věž pijáno a tam si za něj statečně sedaj lidi různého věku a hrajou… jak kdysi říkal pan Šlitr: „ Miluju Rudolfínum. Choděj tam fajnový lidi a dycky tam maj dobře naladěný piáno.“ A u piána seděla sličná blondýnka, teprv asi dvanáctiletá a hrála McCaretneyho… rovný zádíčka – pardon, vlastně už záda… vzácný jev u naší mládeže.. a jela Lady Madona – a hluboké rychlé tóny rezonovaly podchodem a pronikaly se na skvér jako vzdálené hřmění přicházející bouřky včera… Sir Paul by z ní měl patrně asi taky radost… Seknul jsem sebou na chvíli na lavičku, vyfotil hodiny na věži a rozmýšlel, jakou si dám za rohem kávu… Pak jsem slyšel z průchodu Let It Be, tak jsem to nechal na paní kavárnici…

Po jedné vcházím do ordinace, kde jsem zastihl v družném rozhovoru Ilonku, její sestru a sestřičku od vedle… „Vida“, říkám. „No, konečně… pan Čechov by z vás měl jistě radost…“

Pouhé dvě hodiny a tolik zážitků – a to jsem si ještě něco malinko nechal pro sebe…

 

Tomáš Lebenhart, 7.6. 16