
Hospody a opravdový zlobení přišlo o pár let později… V tuto chvíli se zdálo, že jsem jaksi domachroval. Stál jsem zahalen do chirurgické zeleně na operačním sále a byl k ruce. Operovali o pár let staršího kluka… Byl jsem u jeho příjmu, položil to na motorce, klouzlo mu to na škváře. Tenkrát byla škvára tak nějak všude… i hluboko v jeho noze. Napřed mu jí drhly ocelovým kartáčem při plném vědomí a lili na něj po litrech peroxid vodíku… Štepovali kůži, píchali penicilín. Měl smůlu. Infekce zalezla mezi svaly a za tři dny měl lýtko fialové, nateklé a podezřele studené. Řval bolestí a stav se zhoršoval. Když sněť postoupila nad koleno a kůže dostávala nazelenalý nádech, rozhodli se končetinu amputovat. Jinak by zemřel do dvou dnů na celkovou sepsi, čili otravu krve. V životě jsem nepocítil tak odporný zápach. Anaerobní klostridiová gangréna… už zvuk té diagnózy… a mě bylo osmnáct… gymnazista… Tak jsem stál na sále v horku těch operačních lamp a potil se. Viděl jsem, jak vysoko ve stehně chirurg řezal velkým nožem, pak přišla na řadu stříbřitá pilka… Nikdo nic neříkal, makalo se. Moc jsem nechápal, k čemu tam vlastně jsem. Sálová sestra mi prostě řekla: „Stůj tady a ani se nehni.“ Konec srandiček. Za chvíli byla noha oddělena a operatéři ji nechali padnout na dlaždičky. Žuchlo to, rozstříkla se krev a hnis. Sestra také zahalená jak v Arábii, jí nohou odšoupla od operačního stolu a otočila se na mě. Její modré oči se škvírou v látce zabodly do mých. „Napiš fixem, jméno, příjmení datum narození a dnešní datum. Zabalit do papíru a odjezd na patologii!“ Několikrát jsem se zhluboka nadechl, jako před startem sprintu – šel na to…
Vrátil jsem se na chirurgii, zaparkoval plechový vozík s odklápěcím poklopem v přízemní místnosti u výtahu, kde se trvale vznášel nasládlý pach smrti. Vešel jsem zpocený do předsálí, už přišívali kožní kapsu na pahýl… „Úkol splněn“, zahlásil jsem sestrám (s kterými bych raději mluvil o úplně jiných věcech, někde úplně jinde). „Sedni si tady a čekej.“ Další vtipný rozkaz. Maturitu jsem, zdá se skládal až zde. 3 měsíce po té gymplácké.
Pak se otevřely dveře sálu a všichni se postupně vybatolili, odhazujíce na zem různé části bledě zeleného oděvu, vykopávali bílé gumové papuče a vyhazovali tenké rukavice někam za sebe. Mazáci
v přímém přenosu. Sestra po nich házela froťáky a oni si utírali orosená čela. „Kafe, kafe, kafe?“ Ptá se už bez roušky a čapky. A ukazuje na doktory prstem. Apaticky kývali. Pak se podívá na mě, konečně už jako ženská na kluka a říká: „Taky?“ „Jasně!“, vyhrkl jsem. Sedli jsme do kruhu a pili. Ještě před hodinou bych si to neuměl představit. Někdo hodil na stůl krabičku cigaret. Byl jsem v takový ráži, že jsem si taky vzal… zapálil mi jí sám primář.
Takhle jsem tedy přišel ke svému prvnímu kafi i cigaretě. V tu chvíli jsem něco takového asi potřeboval… Vstoupil jsem do světa dospělých. Mladík možná ještě dneska žije a to je podstatný. Tehdy, jsem si taky uvědomil, jak je fajn mít dvě silný a rychlý nohy… obě
Tomáš Lebenhart