Moje první kafe

V létě roku 1972, ve svých osmnácti, jsem měsíc pracoval v nemocnici na Bulovce, na chirurgickém oddělení v pozici zřízence. Dobrovolně, abych se předběžně seznámil se světem, do kterého jsem se chystal vstoupit… V té době jsem byl poměrně výkonným atletem a miloval jsem tělesnou námahu všeho druhu. Měl jsem takřka nevyčerpatelnou energii. Když jsem netrénoval a nezávodil, pracoval jsem na poli a po večerech četl a studoval. A jak jen to šlo, proháněl holky. Absolutně mě tehdy nezajímaly hospody, kouření, a takový ty věci… Ne, že bych nezlobil. Zlobení jsem vskutku miloval. Jednou jsem si úmyslně rozerval hrubě obnošený džíny a tajně si je vzal do školy (ještě na základce). Perfektně jsem vyděsil učitelku chemie + zástupkyni šerifa v jedné persóně, řádu milovnou ženskou, která si o podobná překvápka přímo koledovala. Z blue jeans visely proudy bílých nití, cáry vyšisované látky a díry nelítostně odhalovaly moje vytrénovaný, opálený stehna. Teď jsou takový gatě dlouhodobý hit a občas je nosí i Billové Gates či Clinton. Nebo přednášející Lebenhart… Tehdy se ovšem ambiciózní chemikářka zarazila uprostřed výkladu a s pootevřenými ústy and vytřeštěným zrakem zírala na ten příšernej výjev pod lavicí, jako by spatřila miliónkrát zvětšenou molekulu kyseliny sírový. Nedivte se… psal se teprve rok 68… Škoda, že mě nenapadlo si schovat žákovské knížky z těch let… ty neskutečný kantorský postřehy… opravdové perly té doby. To už nedohoním…

Hospody a opravdový zlobení přišlo o pár let později… V tuto chvíli se zdálo, že jsem jaksi domachroval. Stál jsem zahalen do chirurgické zeleně na operačním sále a byl k ruce. Operovali o pár let staršího kluka… Byl jsem u jeho příjmu, položil to na motorce, klouzlo mu to na škváře. Tenkrát byla škvára tak nějak všude… i hluboko v jeho noze. Napřed mu jí drhly ocelovým kartáčem při plném vědomí a lili na něj po litrech peroxid vodíku… Štepovali kůži, píchali penicilín. Měl smůlu. Infekce zalezla mezi svaly a za tři dny měl lýtko fialové, nateklé a podezřele studené. Řval bolestí a stav se zhoršoval. Když sněť postoupila nad koleno a kůže dostávala nazelenalý nádech, rozhodli se končetinu amputovat. Jinak by zemřel do dvou dnů na celkovou sepsi, čili otravu krve. V životě jsem nepocítil tak odporný zápach. Anaerobní klostridiová gangréna… už zvuk té diagnózy… a mě bylo osmnáct… gymnazista… Tak jsem stál na sále v horku těch operačních lamp a potil se. Viděl jsem, jak vysoko ve stehně chirurg řezal velkým nožem, pak přišla na řadu stříbřitá pilka… Nikdo nic neříkal, makalo se. Moc jsem nechápal, k čemu tam vlastně jsem. Sálová sestra mi prostě řekla: „Stůj tady a ani se nehni.“ Konec srandiček. Za chvíli byla noha oddělena a operatéři ji nechali padnout na dlaždičky. Žuchlo to, rozstříkla se krev a hnis. Sestra také zahalená jak v Arábii, jí nohou odšoupla od operačního stolu a otočila se na mě. Její modré oči se škvírou v látce zabodly do mých. „Napiš fixem, jméno, příjmení datum narození a dnešní datum. Zabalit do papíru a odjezd na patologii!“ Několikrát jsem se zhluboka nadechl, jako před startem sprintu – šel na to…

Vrátil jsem se na chirurgii, zaparkoval plechový vozík s odklápěcím poklopem v přízemní místnosti u výtahu, kde se trvale vznášel nasládlý pach smrti. Vešel jsem zpocený do předsálí, už přišívali kožní kapsu na pahýl… „Úkol splněn“, zahlásil jsem sestrám (s kterými bych raději mluvil o úplně jiných věcech, někde úplně jinde). „Sedni si tady a čekej.“ Další vtipný rozkaz. Maturitu jsem, zdá se skládal až zde. 3 měsíce po té gymplácké.

Pak se otevřely dveře sálu a všichni se postupně vybatolili, odhazujíce na zem různé části bledě zeleného oděvu, vykopávali bílé gumové papuče a vyhazovali tenké rukavice někam za sebe. Mazáci

v přímém přenosu. Sestra po nich házela froťáky a oni si utírali orosená čela. „Kafe, kafe, kafe?“ Ptá se už bez roušky a čapky. A ukazuje na doktory prstem. Apaticky kývali. Pak se podívá na mě, konečně už jako ženská na kluka a říká: „Taky?“ „Jasně!“, vyhrkl jsem. Sedli jsme do kruhu a pili. Ještě před hodinou bych si to neuměl představit. Někdo hodil na stůl krabičku cigaret. Byl jsem v takový ráži, že jsem si taky vzal… zapálil mi jí sám primář.

Takhle jsem tedy přišel ke svému prvnímu kafi i cigaretě. V tu chvíli jsem něco takového asi potřeboval… Vstoupil jsem do světa dospělých. Mladík možná ještě dneska žije a to je podstatný. Tehdy, jsem si taky uvědomil, jak je fajn mít dvě silný a rychlý nohy… obě

Tomáš Lebenhart