Miss B

Jde o Barbuchu, černou dospívající soudružku… Docela se vyvedla. Tak z ní mám docela potěšení, když přijechám z rabóty… už od zatáčky většinou zahlídnu černé mihnutí, jak letí od někud někam… Jednou mi synek říkal,že jak moje auto přijíždí do vsi, tak ona se probere z meditace a začne lehce trojčit… to dělala i jedna má vyženěná „dcerka“ ve svých cca dvanácti… že když jsem přišel domů, chvíli běhala z pokoje do pokoje bez zjevné příčiny… no jak pak vjedu do vrat, ona není… a fakt, nekecám, když pak konečně vystoupím s taškama a koukám do schránky atak se všelijak vochomejtám u přístřešku… ta dámička líně vyleze z boudy, na několik dob, jak ve zpomaleným filmu, dělá velbloudy, všelijak čumí do nebe a – pak si mě jako všimne, naše pohledy se střetnou… já pustím ty tašky a ona ke mně zamíří s ocasem toporně zdviženým, vykračuje si jak na pakistánský vojenský přehlídce… (to byla věta… to by možná ze mě i Hrabal měl radost…teda spíš kvůli tomu tématu…).

Já jí chytnu, ostatně koho jako jinýho, když už žiju jen s ní… začne příst a tím se, mrcha, prozradí – jako že mě může… no a já jí to vracím a říkám jí třeba, tak co, hlídal jsi tu celej den? Rozumíte, jako že si myslím, že je pes… někdy zkusím jiný zvíře, třeba říkám - kam si dneska dala křídla Bubo Bubo? Tj. v jazyce latinském, tedy zoologickém, potažmo ornitologickém Výr velký… ona má tak trochu ty oči… A divte se, jak chcete, ona na to reaguje… prostě z mýho tónu pocítí, že si z ní robím nehoráznou prdel… a tak se na mě vážně zadívá, to jeden a půl kilo, jako že mě trochu lituje, kam jsem to až dotáh… ale že je pro tuto chvíli povznesena… no a pak se začnem spolu zajímat o něco k žrádlu (teda jídlu) mno, jak kdo, že?

Nuž tak to mezi náma probíhá… doma pak chvíli pobude, máme svý pravidla hry (jsou to MÝ pravidla hry…). Pak nastane čas a já se pro změnu vážně podívám na ní a to miss B. už přesně ví, co bude… Má dva způsoby, jak na to reaguje. Buď jí musím vyloženě lovit v baráku jak na safari – a pak ji zplihlou nesu ke dveřím… visí jak oběšenec i se tak tváří, ale pak najednou se jí něco přehodí v hlavičce a začne si svědomitě v tom visu lítat přední tlapičku, někdy dokonce i zadní, což mě skoro vytáčí, protože s ní má těch pár metrů ke dveřím opravdovej soucit… tak zdar, kámo… nashle u snídaně… o ona, minipuma zkřížená s netopýrem si začne dělat manikúru, případně pedikúru…

Druhej způsob, jak čelí vyhazovu do mrazivé noci, je, že přečtouc moji hanebnou myšlenku, udělá ze sebe hromádku neštěstí v živém přenosu… usedne na svou černou prdelku, ocásek obtočí kolem, jak od Lady a jde do pseudomeditace. Přivírá víčka, jak ten vejr a těma jantarovýma kobříma škvírkama mě sleduje jak na opiu… ale já vím, s kým mám tu čest a stejně jí bafnu za krkem a už se nese… v očích světlo pohasínajícího krbu…

Tomáš Lebenhart

PS: tento text, napsal jsem jedním vrzem, skoro tak rychle, jak mi velely myšlenky… a tak jej nemám chuť v dalších 24 hodinách po sobě číst… a dovoluji si jej předložit tak, syrový, s chibama… ať víte, s kým máte tu „čest“… Je teoretiky možný, že tam chyba nebude…ale jen fakt teoreticky…. privjét!

Dnes, 25. února, tedy po asi 6, 7 týnech zmizení Barbuchy, si to madam přihasila. Jako by nic. V perfektním stavu, jen malinko větší a hustý, lesklý kožich, o odstín méně černý. Naklusala automaticky do kuchyně a zdvihla ke mně hlavu. Úplně v klidu si mě prohlížela, jestli jsem se tu choval mezi tím slušně, nebo co… jestli jsem moc nezestárnul… tak jsem jí hned nakrmil, lehce upila smetany, zchroustla pár granulek, pak si mi sedla na klín a jela tu svou vrčivou muziku a cumlala mi triko a předníma packama jako by šlapala zelí, masírovala mi prsní sval… „Kde si, do prdele, celou dobu byla“, ptám se něžně… cítil jsem z ní pak pana Jarošíka a jeho pastoušku… Tak to musím prověřit, až se potkáme…

Pozoruhodný byl příchod jejího Veličenstva… Kuknu náhodou oknem na schody a vidím černou kočičí postavičku, jak pružně sestupuje k domu. Vypadá jak B., říkám si… tak vylezu pro jistotu ven a ona na mě čumí a šine si to ke dveřím. No, tak jsem zase pohromadě a já se možná dozvím nějaké historické detaily. Hlavně jsem trochu mimo, že ona absolutně nic neřeší. Jako, kdyby byla pryč pár hodin…

Škoda, že ji pro vás nemohu vyfotit. Můj foťák si odvezl v sobotu Jirka Čehovský ve svém baťůžku. Byly jsme se proběhnout kolem Prášil a pak jsme se rozžehnali v Újezdci, aniž si vzpomněli na foťák. Včera mi jeho milá žena povídá do telefonu mj, že jsme oba stejní zmatlíci… no, jsme…