Aktuálně

Kovář a spící vojsko

V Nýdku pod Čantoryjí žil kovář Větrák. Tvrdě pracoval od rána do večera, aby svou rodinu uživil. Kolem kovárny, kterou zdědil po otci, vedla kupecká stezka z Těšína, a tak měl většinou dost práce. Koval koně a opravoval kola vozů. V zimě ale cesta nebyla sjízdná, a proto nebyla ani práce, ani dostatek jídla pro rodinu.

Jednou v dubnu, před Velikonocemi, po dlouhé a studené zimě s velkým množstvím sněhu, vyšel Větrák z chalupy a vydal se na procházku kolem své kovárny. Poslední dobou se mu moc nedařilo a chtěl se potěšit alespoň pohledem na krásu hor.

Všichni se už pomalu chystali k posvátnému večernímu velikonočnímu úkonu. Kovář přinesl džbán se svěcenou vodou a kropil práh a celé stavení, pak chlévy a kovárnu. Odtud šel se svými blízkými do polí a tam zastrkávali svěcené křížky a prosili, aby Bůh ochránil pole, dům i kovárnu od škody a neštěstí a aby bylo celé rodině požehnáno. Pak se vrátili domů, kde je čekaly velikonoční pochoutky.

Sotva dosedli ke stolu, uslyšeli před kovárnou koňský dusot. Vyhlédli z okna a nemohli uvěřit vlastním očím, stál tam vraný kůň a na něm podivný rytíř ve starodávné zbroji. Rytíř seskočil z koně a šel přímo ke kováři.

„Dobrý večer přeji!” pozdravil. „Přijel jsem k tobě s prosbou. Potřebuji do tří dnů nové podkovy pro tři sta koní!”

Kovář užasl: „Podkovy pro tři sta koní?”

„Ano, a ať jsou dobře kalené!” řekl podivný rytíř. „Za tři dny si pro ně přijedu!”

Pak sáhl do kapsy svého pláště a dal kováři měšec s penězi.

„Tu máš na koupi železa a na mzdu tovaryšům. Vím, že

jsi poctivý.”

Kovář i celá jeho rodina stáli jako zkoprnělí, kovář se nezmohl na slovo a jen přikyvoval. Rytíř vyšel ze dveří, nasedl na koně a zmizel.

Notnou chvíli se Větrák nemohl vzpamatovat. Pak ale otevřel měšec a spatřil samé stříbrňáky. Pochopil, že se mu to nezdálo.

,,Tři sta koní, za tři dny,” opakoval si pro sebe kovářa radostí div netančil po chalupě.

Už za tmy pospíchal do doliny k Bystřici. Cestou se stavil k známému starému kováři, aby mu ráno přišel s tovaryšem pomoci. Pomoc přislíbil kovář rád, zvláště když dostal dopředu malou zálohu z měšce. Pak se vydal Větrák do Těšína nakoupit zásoby železa. Obchodníci se divili, na co ho tolik potřebuje. Vyptávali se, ale Větrák mlčel.

V kovárně bylo ruš no ve dne v noci. Pracovalo se tu bez ustání. Jiskry jen lítaly a podkov rychle přibývalo. Třetího dne uslyšel kovář známý koňský dusot.

Venku přede dveřmi stál opět neznámý rytíř a hned se ptal:

„Tak co, kováři? Hotovo?”

„Hotovo, vzácný pane,” odpověděl Větrák hrdý na svou pilnou práci.

„Seber tedy podkovy do pytlů a naložíme je na koně! Pojedeš se mnou!”

Kovář naplnil pytle a naložil je na koně, kteří stáli za rytířem. Potom se rozloučil s rodinou. Rytíř se vyhoupl do sedla, kovář se posadil za něj a vydali se k lesu.

Jeli až k Čantoryji a tam uviděl kovář velkou trhlinu v hoře. Rytíř udeřil mečem o kámen. V tu chvíli se trhlina ve skále zvětšila, aby mohli projít. Vjeli dovnitř a pomalu projížděli dlouhou úzkou chodbou. Kolem nich byly vysoké kamenné zdi a věže podzemního hradu. Zastavili na kamenném nádvoří, po němž procházely ozbrojené stráže. Několik zbrojnošů k nim rychle přiskočilo a začalo odnášet pytle s podkovami do hradu.

Rytíř s kovářem seskočili z koně a šli klenutou chodbou

přes kuchyň do komnat. Všude svítily louče.

„Posaď se, posilníš se na práci!” řekl rytíř. „Musíš okovat koně slezských pánů, kteří čekají v Čantoryji, aby pomohli nešťastnému Slezsku, až mu bude nejhůře!”

Kovář se rozhlédl po komnatě. V krbu praskal oheň, na stěnách visely zbraně a brnění a podél stěn stály truhlice na šaty a kožešiny k ulehnutí. Zbrojnoš přinesl mísy jídla a konvici vína.

To už rytíř Větráka pobízel:

,,Jez, posilni se, kováři! Zatím ti připravíme vše k práci.” Kovář usedl k dubovému stolu a s chutí se pustil do jídla.

Vzpomněl si na své děti, které takové dobroty nikdy neochutnaly, a pak si řekl:

„Když odvedu práci dobře, dostanu za ni určitě slušně zaplaceno a pak si i mé děti pořádně pochutnají a nebudou strádat.”

Na nádvoří zatím zbrojnoši postavili koně do několika řad, připravili potřebné náčiní a kovářskou stoličku. Větrák brzy přišel a pustil se do díla. Dvacetkrát se vyspal a tři sta koní bylo okuto. O nedělích a přes svátky nepracoval a veselil se s rytíři.

„Mistrovsky ses zhostil svého díla!” chválil kováře rytíř, když byli všichni koně okováni. „Můžeš se jako nikdo jiný pochlubit, žes byl kovářem slezského vojska. Buď na to hrdý!” řekl ještě rytíř a podával kováři polonaplněný měch. „To je odměna za tvou svědomitou práci.”

Kováři se zdál pytel lehký a byl přesvědčen, že je naplněný smetím. Zalitoval, že zde strávil tolik času, ale nedal na sobě nic znát. Rytíř doprovodil kováře k východu z hory, tam se s ním rozloučil, a než se kovář ohlédl, vchod i rytíř zmizeli. Větrák stál sám na stráni v lese. Hodil si pytel přes rameno a zamířil k domovu.

Když přišel ke kovárně, radostně ho vítala jeho žena se slzami na krajíčku.

„Děti, děti!” volala, „tatínek se vrátil!”

Potom mu vyprávěla, že byl pryč celý rok a oni ho už dávno oplakali.

„Tak vidíš, ženo, pro mě to byly pouhé tři týdny! Tři týdny plné těžké práce a za to jsem si vysloužil pytel smetí!”

Řekl trpce kovář a praštil pytlem o zem.

Ten se roztrhl a vysypaly se z něj zlaťáky.

Kovář zalitoval svých neuvážených slov, v duchu se rytířům omluvil a se ženou jim děkoval za jejich štědrý dar a za to, že je navždy zbavili nouze. Do kovárny se vrátila radost a čilý ruch a kovář všude vyprávělo spravedlivých rytířích v Čantoryji, kteří čekají, až bude Slezsku nejhůř.

Vojsko v Čantoryji spí do dnešních dnů. Až jednou bude naší zemi moc zle, vojáci se probudí a pomohou jí a ukončí veškeré války na Zemi.

Poslední bitva na světě bude svedena mezi třemi starými planými hrušněmi – jedna z nich roste na výšině u Těšína, druhá na Skalické hůrce u Frýdku a třetí někde u Pščiny v Horním Slezsku. Na tomto bojišti se mezi sebou utkají Spravedlnost s Nespravedlností. Vojsko Spravedlnosti bude obklíčeno ze všech stran a bude se zdát, že jeho porážka je nevyhnutelná. Vtom ale zazní od hor ohromný řev:

„Čantoryje! Čantoryje!”

Hora se otevře a z ní vyrazí do boje velikánské vojsko na koních. Rytíři ve zlaté zbroji rozdrtí vojsko Nespravedlnosti a na světě zavládne mír.